Dobytí Braniborska Karlem IV.

Římský císař a český král Karel IV. bývá obvykle považován především za rozvážného budovatele univerzit, mostů a katedrál. Za panovníka, který své konflikty řešil výhradně diplomaticky a bez boje. Tak tomu skutečně většinou bylo, avšak v případě sporu o Braniborské markrabství uměl i Karel IV. sáhnout po meči. A byl úspěšný - Braniborsko se v roce 1373 stalo největším územním ziskem českého krále v historii.

Pokud se zajímáme o získání Braniborského markrabství Karlem IV., dočteme se v historické literatuře obvykle jen tolik, že po různých diplomatických peripetiích se císaři podařilo zemi zakoupit od jejího majitele, Oty Braniborského, za horentní sumu půl milionu zlatých. Pokud čteme pozorně, všimneme si také, že této koupi předcházely určité boje, o kterých se však prý nedochovaly téměř žádné zprávy. Pravdou ale je, že dobytí Branibor bylo největší a nejsložitější vojenskou operací vedenou Karlem IV. a že markrabě Ota musel být nejprve tvrdě vojensky pokořen, než byl ochoten svou zemi prodat.

Kořeny konfliktu

Abychom pochopili pozadí sporu stárnoucího císaře s pětadvacetiletým markrabím Otou, musíme se vrátit o několik desetiletí zpět, do roku 1346. Toho roku zemřel slavnou smrtí Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku a jeho syn Karel se stal českým králem. Ještě předtím byl zvolen poblíž městečka Rhens na levém břehu Rýna také králem římským. Tento trůn však, na rozdíl od toho českého, zdaleka nebyl prázdný. Seděl na něm totiž papežem prokletý nepřítel Lucemburků, císař Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů. A rozhodně nevypadal na to, že by se ho hodlal dobrovolně vzdát. Cestu zpátky do Čech přes Ludvíkovo území musel Karel dokonce absolvovat v převlečení za obyčejného sluhu. Oba protivníci rychle sbírali vojsko, avšak dříve než mohlo dojít k rozhodujícímu měření sil, zemřel Ludvík Bavor při lovu na medvědy, raněn mrtvicí. Cesta k trůnu byla volná a říšská města se vzdávala jedno po druhém. Ludvíkovi synové - Ludvík Starší, Ludvík Říman a Ota však dále setrvávali v odporu a odmítli Karlovi vydat říšské korunovační klenoty. Tehdy se Karově mysli poprvé objevila myšlenka tomuto Bavorskému rodu odebrat Braniborsko, které Wittelsbachové drželi pouze posledních 23 let a jejich vláda tudíž nebyla v zemi příliš pevně zakotvená. Na scéně se v tom čase objevila zvláštní postava. Byl to poněkud ošumělý starý muž, který zaklepal na dveře rezidence magdeburského arcibiskupa, Karlova spojence. Tento stařec se představil jako Waldemar a tvrdil o sobě, že je dávno zesnulým Braniborským markrabětem z rodu Askánců. Prý ve skutečnosti nezemřel, jen předstíral svou smrt, aby odčinil hřích nezákonného manželství se svou příbuznou poutí do Svaté země. Nyní však přichází, aby se opět ujal vlády v markrabství, které mu podle práva náleží. Dnes již víme, že tímto Waldemarem byl ve skutečnosti podvodník - zřejmě jakýsi mlynář Meineck. Karel však nároky falešného Waldemara proti Wittelsbachům podpořil a rozhořela se první válka o Branibory. Skončila v roce 1350 smírem ve kterém český a římský král uznal falešného markraběte vskutku za podvodníka a Wittelsbašští bratři mu na oplátku vydali korunovační klenoty a uznali jej za svého panovníka. Proti Lži-Waldemarovi však Karel bratrům nijak nepomohl, takže je boje s tímto slavným mlynářem zaměstnávali ještě dlouhých sedm let a Braniborsko se mezitím ocitlo v rozvratu. Zda falešný markrabě byl přímo Karlův úskočný nápad, nebo šlo jen o využití nastalé situace se už asi nikdy nedozvíme.

Dědické úmluvy

Zásadní přelom ve vztazích Karla IV. a synů Ludvíka Bavora nastal v roce 1363. Toho roku totiž zemřel mladičký Menhart Tyrolský (syn slavné "ošklivé vévodkyně" Markéty Pyskaté) a dosud svorné větve Wittelsbašského rodu, Bavorská a Braniborská se ocitly ve sporu o jeho dědictví. Bavoři jej nakonec jednoduše zabrali a svým příbuzným nenechali zhola nic. Ludvík Říman i Ota Braniborský se právem cítili oloupeni o majetek jejich synovce a odpověděli Bavorům stejnou mincí - spojili se s Karlem IV. a uzavřeli s ním dědické úmluvy, podle kterých vydědili Bavory z jakýchkoli případných nároků na Braniborsko. Za případné dědice, pokud by ani jeden z nich neměl mužské potomky, pak určili Lucemburky - císařova syna Václava (pozdějšího Václava IV.) a jeho bratra Jana Jindřicha. K upevnění spojenectví posloužilo i zasnoubení pětileté císařovy dcery Elišky se sedmnáctiletým Otou Braniborským.

Od té doby panovali mezi císařem a Braniborskými vládci dobré vztahy. Po smrti Ludvíka Římana v roce 1365 žil Ota takřka trvale na pražském dvoře a Karel IV. mu pomáhal se správou Branibor. Prý na Otovo vlastní "pokorné přání" mu pak Karel místo Elišky zasnoubil jinou svou dceru, pětadvacetiletou Kateřinu, která byla na rozdíl od malé Elišky způsobilá k okamžitému sňatku. Tehdy ještě Ota netušil, že právě Kateřina se nakonec stane příčinou událostí, které jej připraví o zemi i o titul. Kateřina totiž ze svého prvního, sedm let trvajícího, manželství neměla žádné děti a ani později Otovi žádné neporodila. To vedlo některé historiky k obviňování Karla IV., že mladému Otovi nastrčil neplodnou nevěstu, aby skrze smlouvu Braniborsko získal. Pravdu se dnes již těžko dozvíme.

Zeť proti tchánovi

Když Karel IV. v roce 1368 odjel na svou druhou, téměř rok trvající, korunovační jízdu do Říma, vzal si Otovu manželku Kateřinu s sebou. Otu samotného však ne. Ten se vydal do Branibor, aby se tam pustil do samostatné politiky. A začal razantně - válkou s pomořanskými a meklenburskými vévody. V době císařovy nepřítomnosti měl Ota příležitost naslouchat jiným rádcům a sblížil se opět s Bavorskými příbuznými, zejména s nevlastním bratrem Štěpánem II. Ten jej přiměl nechat si znovu projít hlavou nevýhodnou smlouvu z roku 1363 a zasvětil jej do rozsáhlého spiknutí proti císaři, jehož součástí byl i polský král Kazimír a uherský král Ludvík. Ota se cítil stále silnější a nezávislejší. Nechal se přesvědčit o nutnosti vypovědět dědické úmluvy a zcela proti těmto dohodám vyhlásil svého synovce, Štěpánova syna Fridricha Bavorského, dědicem Braniborska. Fridrich na nic nečekal a rovnou se vydal za strýčkem do Branibor se silným vojskem. Vzal to však raději oklikou - přes Uhry, kde ještě jednal s králem Ludvíkem. Dne 10. června 1371 pak Ota vydal prohlášení, ve kterém obvinil Karla IV., že na něj při svatbě kralevice Václava v Norimberku místo vlídného přijetí vyrukoval s požadavkem okamžitého postoupení Branibor, a to že je důvod k válce. To je však málo pravděpodobné. Císaři se zřejmě nelíbily změny prováděné Otou v markrabství a požadoval návrat do předchozího stavu. Mohlo se také jednat o nabídku k odkoupení, jak to ostatně císař učinil i později jako vítěz. Každopádně, to vše byla jen záminka. Ota, podporován Uherským králem Ludvíkem, se pustil do boje proti svému císaři.

Karel IV. tento konflikt čekal, už více než rok se na něj diplomaticky i vojensky připravoval. Hledal spojence v říši, nakupoval zbroje a zbraně a budoval v městě Fürstenbergu u braniborských hranic odolnou pevnost. To vše mohlo působit na Otu tísnivě a umocnit jeho odpor k císaři. Když ale konečně přišlo vyhlášení nepřátelství (a Karel si dával dobrý pozor, aby on nebyl tím prvním), nemohl na něj císař reagovat okamžitě. Byl totiž upoután na lůžko. Ještě před Otovým prohlášením náhle a bez varování, jak píše Karlův dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile, "upadl pan císař, za pobytu na svém hradě Karlštejně, do velmi těžké nemoci, takže se lékaři zcela vzdávali naděje na jeho uzdravení". Ačkoliv však nemoc zpočátku vypadala kriticky, císař se velmi rychle zotavil. Zda to bylo díky oběti u hrobu svatého Zikmunda, kterou vykonala císařovna Alžběta, jak tvrdí Beneš, nebo spíše kvůli tomu, že jeho onemocnění byl ve skutečnosti neúspěšný pokus o vraždu otravou, nevíme. Jakmile byl Karel dosti zdráv na to, aby mohl diktovat, přikázal poslat Otovi odpověď. Byla velice krátká, až lakonická. Karel Otu jednoduše obvinil z porušení smluv a vyhlásil mu válku.

Nechť se rozvine korouhev císařova!

Samotná válka o Branibory trvala s přerušením tři roky a zpráv o ní se dochovalo překvapivě poměrně dost. Karel IV. vytáhl osobně v čele vojska z Prahy někdy po 4. červenci 1371. Karlova armáda, jejíž rozhodující část tvořily oddíly české šlechty a ozbrojenci z Čech a Moravy, se shromažďovala v Dolní Lužici, která tehdy náležela k Zemím Koruny české. Ota tou dobou s vypětím všech sil odrážel na severu útoky pomořanských a meklenburských vévodů, císařových spojenců, kteří se jej snažili přimět k boji na více frontách. To se jim částečně podařilo a magdeburský arcibiskup, jímž byl český šlechtic Albrecht ze Šternberka, tak mohl s českým vojskem dobýt silně bráněné město a hrade Görzke. Ota byl však agilní, rychle se přesouval a poté, co dobyl na Pomořanských zpět Nörenberg, se mu podařilo s těmito vévody uzavřít mír a uvolnit si tak ruce k bojím na jihu. Jediným dalším úspěchem císařského vojska tak bylo dobytí a vyplenění významného Braniborského obchodního centra - města Münchebergu, kterého se zúčastnilo i sto vojáků z Žitavy.

Zdá se, že velkým bitvám se oba protivníci vyhýbali. Těžiště válečných akcí tak spočívalo spíše v rozsáhlém plenění a pustošení kraje a násilí na nevinných lidech, což nebylo ovšem pro středověké válčení nic výjimečného. Na divoké řádění svých krajanů během Braniborského tažení si postěžoval ve své kronice i Beneš Krabice: "Téhož roku v měsíci červenci a srpnu táhl náš pán císař s vojskem proti svému zeti, braniborskému markrabímu Otovi, jež uzavřel proti našemu panu císaři spolek a spiknutí s Uherským králem Ludvíkem. A při tažení na tuto výpravu způsobili poddaným lidem neslýchané a neobyčejné škody... Dobývali nepřátelsky i kostely Kristovy, k nimž se utíkali poddaní se svým majetkem, a ty, které nemohli dobýt, zapalovali a loupili, co mohli. Ženy a chudičké vdovy olupovali o jejich šaty, poddané rolníky mučili pro peníze, na dvorech kostelů a klášterů vymlacovali obilí a posílali je domů i s vozy, koňmi a dobytkem. A tak se rozjížděli po zemi,obírali vesnice a působili poddaným lidem nesmírné a nenapravitelné škody...Co mám říci? Chválím svůj národ, ale v tomto ho nechválím."

Zatímco české vojsko pustošilo braniborská města, odhodlali se k úderu Otovi spojenci. Vojsko uherského krále vpadlo nečekaně na Moravu a ohněm a mečem těžce zpustošilo celé pohraničí. Moravské vojsko vedené markrabětem Janem Jindřichem však útočníky posléze odrazilo. To už se ale na západě shromažďovaly bavorské voje s úmyslem vpadnout do České Falce. Nebýt včasného vojenského zásahu pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, byla by celá Falc, tato obranná výspa chránící České království, dozajista padla. Takto byla, díky včasnému zásahu císařových spojenců, vypálena v celé Falci jen jediná vesnice.

Tyto záškodnické útoky vedené na rodové země přiměly Karla stáhnout se z Branibor. Obě strany byly zřejmě tou dobou už poměrně vyčerpány a císař navíc musel řešit osud svého nevlastního bratra, Lucemburského vévody Václava, který byl po ostudné porážce v bitvě u Baesweileru zajat. Císař hrál o čas. Měl možnost Otu rozdrtit, ale cesta k vítězství byla v současné chvíli příliš namáhavá a riskantní. A Karel IV., jako chladný kalkulátor, myslel vždy na to, jak dosáhnout svého cíle co možná nejsnadnějším a nejjistějším způsobem. Když mu vyčítali, že svého bratra jen vykoupil ze zajetí a s jeho protivníky nebojoval, Karel IV. prý odpověděl: "Mlčte, pošetilci, kdyby došlo k válce, jen koně a jejich vybavení by mě stáli víc než toto a musel bych své rytířstvo ohrozit na životě a vystavit nebezpečí a byl bych možná nedosáhl svého; a takto to šlo dobře a dobře je lepší než příliš dobře, protože rytířstvo se má ohrozit až v nejzazší situaci."

Na rozdíl od mladého Oty Karel promýšlel vše na několik kroků dopředu. Oba protivníci se sešli 16. října 1371 v Pirně, kde uzavřeli příměří, které mělo trvat až do června roku 1373. Během tohoto příměří rozjel Karel IV. intenzivní diplomatickou akci, jejímž cílem bylo připravit Otu o co nejvíce spojenců. Nejprve si různými přísliby naklonil zpět míšeňská markrabata a poté začal pracovat na odrazení uherského krále Ludvíka od spojenectví s Wittelsbachy. Ti toto nebezpečí tušili a snažili se naopak Ludvíka co nejvíce k sobě připoutat. Uherský král, který se nově stal i králem polským, lavíroval. Nebyl ovšem v situaci, kdy by si mohl dovolit velkou válku s císařem a Karel IV. to dobře věděl. Ludvík měl potíže s nástupnictvím v Polsku a navíc musel řešit vzpouru v Bosně a připravovat vojsko proti Turkům, kteří nedávno v bitvě zabili srbského krále Vukašina a už už se tlačili do Uher. V přesvědčování krále Ludvíka Karlovi pomáhal i papež Řehoř XI., který měl z Turků vyslovenou hrůzu a tak tlačil na Ludvíka, aby upustil od podpory Wittelsbachů a spojil se s císařem proti nim. Nakonec napomohly i císařovy ústupky v Itálii a sňatková politika - císařův nejmladší syn Zikmund byl přislíben uherské princezně Marii. Ludvík ukončil své nepřátelství s císařem a to byla pro Wittelsbachy rána, kterou nemohli vojensky ustát. Římskému císaři a českému králi Karlovi stačilo jen vyčkat na vypršení stanoveného příměří.

Konec hry

Tentokrát nehodlal Karel IV. nic ponechat náhodě. V Horní Lužici nechal vyrobit dobývací vahadlové praky (tzv. blidy), pontonové mosty a další obléhací náčiní. V říši najal několik žoldnéřských houfů a společně s kralevicem Václavem vytáhl 24. června 1373 z Fürstenbergu opět do boje. Prvním úspěchem bylo obsazení městečka Müllrose, na dohled od mocně opevněného Frankfurtu nad Odrou. Obranu Frankfurtu řídil osobně Ota Braniborský a nepřátelé si tak poprvé stáli tváří v tvář v boji. Přestože císařské vojsko stále nebylo kompletní a scházelo se pomalu, pokusili se Karlovi vojáci pod velením Jindřicha Berky z Dubé a Půty z Častolovic několikrát město dobýt. Bez úspěchu. Město s dvojitou hradbou, hlubokým příkopem a více než padesátkou věží bylo tvrdým oříškem. Útok na Frankfurt musel Karlovi nutně připomenout jeho dřívější - a neúspěšné - obléhání tohoto města z chladného podzimu roku 1348, kdy kvůli nedostatku potravin a morové epidemii musel po deseti dnech svůj záměr město si podrobit opustit. Když Karel nemohl Frankfurt dobýt, rozhodl se jej prostě obejít a zaútočil na mnohem slaběji bráněné biskupské město Lebus. České vojsko snadno přemohlo braniborskou posádku bránící tamní starý hrad. Císařovi vojáci poté vtrhli do lebuské katedrály a dle stížnosti šokovaného biskupa Petra ji znesvětili tím, že ji proměnili na koňskou stáj. Poté, co pobrali mnoho zajatců, pak celé město i s okolními vesnicemi, dvory a vinicemi vyplenili a vypálili.

Když se pak markrabě Ota přesunul do Berlína a když se konečně shromáždilo celé císařské vojsko, nastal čas na konečný útok na pro císaře prokleté město - Frankfurt nad Odrou. Tentokrát už měšťané nemohli odolat, Frankfurt padl a posádka se vzdala. Ani po kapitulaci Frankfurtu však Ota nezanechal odporu, nýbrž se uchýlil do své poslední velké pevnosti, mocného Fürstenwalde, kde se opevnil. Císař město ihned oblehl a Ota se ocitl v těsném sevření. Z něj se jej rozhodl poněkud uvolnit jeho bratr Štěpán, jak svědčí kronikář Beneš: "V témže roce a čase, zatímco císař dlel se svým vojskem v Braniborsku, využili vévodové bavorští vhodné chvíle a vtrhli u Domažlic náhle a tajně do Čech, spálili předměstí tohoto města a třináct vesnic a ještě toho dne odtáhli." Bavorským vojskům však nebylo dopřáno plenit v českých zemích dlouho. Ráznou odpověď na jejich vpád zařídila sama císařovna Alžběta, která ihned vyslala přes Český les rytíře a vojáky a Češi v Bavorsku způsobili veliké škody.

O následujících událostech před Fürstenwalde nás zpravuje Karlův kancléř a dobrý přítel Jan ze Středy: "když císař po nějakou dobu s vojenskou mocí proti řečeným Bavorům a Markrabství braniborskému činil co bylo nutné, a po mnoho měsíců stál v polích, a některé hrady a opevnění řečeného markrabství již byly vojenskou silou dobyty, řečený Ota, toho času markrabě braniborský, s Fridrichem, jeho strýcem, vévodou bavorským, kteří se tenkrát odvážili vzepřít císaři, vidouce, že nejsou schopni se déle vzpouzet proti císařově moci a co více, proti spravedlnosti, a že je obtížné kopat proti ostnu, navštívili oba řečení vévodové císaře nacházejícího se s vojskem v polích u obleženého města a hradu Fürstenwalde, jež se nachází v dříve řečeném markrabství, a s důstojností se pokořili." 

Ota i Fridrich, kteří již neviděli jiné východisko, se tak poddali císaři na milost a nemilost. To, co poté následovalo, však překvapilo oba Wittelsbachy i dobovou veřejnost a dodnes přináší údiv. Karel IV. viníky vzpoury nepotrestal jako škůdce, ale naopak jim učinil velice štědrou nabídku. Ota Braniborský se měl vzdát za sebe i za všechny Wittelsbachy Braniborského markrabství ve prospěch císaře Karla, kralevice Václava a jejich dědiců. Za to měl dostat odškodné v celkové výši astronomických pěti set tisíc zlatých a měl právo si doživotně ponechat titul kurfiřta i říšského arcikomorníka. Přestože je pravdou, že nabídka učiněná po vojenské porážce, v situaci obklíčení v posledním opěrném bodě se jen těžko odmítá, byl Karlův návrh vskutku velkorysý. Wittelsbachové bez váhání přijali a o rok později v Praze při slavnostním ceremoniálu Ota obřadně vložil braniborskou korouhev do rukou císaře a tím se veřejně a dobrovolně vzdal všech nároků na Braniborsko na věčné časy. Karel IV., oděn v plném císařském majestátu korouhev přijal a odevzdal ji svým třem synům - dvanáctiletému Václavovi, pětiletému Zikmundovi a tříletému Janovi. Císař a král Karel mohl být spokojen, získání bohatého Braniborska bylo jedním z jeho největších životních úspěchů.

A tak zůstala braniborská země, neobyčejně úrodná a cenná, svrchu řečeným synům pana císaře, nebo kdyby zemřeli bez dětí, synům pana markrabího moravského, aby ji drželi dědičným právem.

Kronika Beneše Krabice z Weitmile

Autor: Tomáš Straka

Ota Braniborský (také Ota V. Bavorský) (1346 - 1379) si v německé historické literatuře vysloužil přízvisko "líny" (der Faule). Nutno říci, že nespravedlivě, neboť proti Karlovi IV. vystupoval jako aktivní protivník. Foto Michael Türschmann.

Na nejstarším vyobrazení Frankfurtu nad odrou z roku 1548 je dobře patrné silné opevnění, které stálo již v době braniborské války. Foto Wikipedie.

Karel IV. jako rytíř ve zbroji. Odlitek Karlovy jezdecké pečeti z roku 1343. Foto Tomáš Straka.

Dobový náhrobek Kateřiny Lucemburské (1342 - 1395), Karlovy dcery a manželky Oty Braniborského v katedrále sv. Štěpána ve Vídni. Foto Wikipedie

Z doby české vlády v Braniborsku pochází i portál kostela panny Marie v dobytém Frankfurtu nad Odrou. Vedle Braniborské orlice zde nechal Karel IV. zpodobnit také českého lva. Foto Tomáš Straka.

Dobové vyobrazení plenícího vojska z rukopisu BL Royal 20 C VII Chroniques de France ou de St Denis 1380-1390. Foto manuscriptminiatures.com.

Socha Karla IV. z roku 1848. Foto Tomáš Straka.

Dobové vyobrazení obléhaného města z doby po roce 1380. Bible Václava IV. Foto Tomáš Straka.

Náhrobek Karlova spojence, saského vévody Rudolfa II. a jeho manželky Alzběty z Lindau z roku 1373. Foto Tomáš Straka.

Naše rekonstrukce pěšáka vojska Karla IV. z doby braniborských tažení. Foto Radko Janata.

Mapa Zemí Koruny české s připojeným Braniborskem. Zpracoval Michal Kacl.

Mapa průběhu tažení z roku 1371. Zpracovala Ing. Tereza Berková.

Mapa průběhu tažení z roku 1373. Zpracovala Ing. Tereza Berková.

Mapa průběhu tažení z roku 1373 - detail. Zpracovala Ing. Tereza Berková.