Seznam všech postav ve hře:

 

Pán Hašek z Vrchlabí, šlechtic

Mladší syn váženého a (téměř) všemi milovaného Oldřicha z Mělníka. Na rozdíl od svého bratra, na kterého byli dle všeho kladeny vysoké nároky, je Hašek a jeho nevlastní sestra ve městě mnohem častěji k vidění a zajímá se o život nižších vrstev. Není žádným tajemstvím, že holduje jízdě na koni a lovu, po kterém se neštítí zajít do mělnické hospody či lázní prohodit s místními pár slov. Je vnímán jako laskavý, srdečný, ale roztržitý muž, který se zajímá o osud okolních lidí. Zejména chudší obyvatele města v něm vidí odraz jeho otce Oldřicha, který měl pro chudinu slabost a jistě by ho rádi viděli jako příštího pána z Mělníku. I přes to se ale v Mělníku najde nemálo lidí, kteří si myslí, že by nebyl právě tím nejlepším vůdcem a hospodářem.

 

Johanka, šlechtična, rádkyně pana Haška

Dcera kdysi významného rodu z nedalekých Račic, které se po nešťastných událostech spojených s nástupem Lucemburků ujal pan Oldřich z Vrchlabí a vychoval jí jako svou dceru. Jak si mnozí ve městě povšimli, již od mala byla mladému panu Haškovi věrnou společnicí a rádkyní. Povídá se, že jí k tomu zavázal sám pán Oldřich, který chtěl její obchodnický talent, ale také její bystrou a učenlivou povahu použít jako dobrou protiváhu Haškově lehkovážnosti. Většina jednodušších lidí jí ovšem zná především jako nekompromisní majitelku lazebny, kterou ve městě před časem založila.


Vilém, podkoní pana Haška

Vysloužilý voják, veterán šternberských válek a věrný služebník šlechtického rodu Vrchlabských. Pan Oldřich ho před nedávnem dosadil do družiny svého mladšího syna pana Haška a povinoval ho službou a jeho ochranou. I přes svůj věk vypadá s mečem v ruce pořád nebezpečně a Hašek se na něj naučil v mnohém spoléhát. I když za svůj život mnoho procestoval, své skutečné štěstí prozatím nenašel. Možná by měl začít dělat pravý opak a v Mělníku se nadobro usadit.

 

Pán Konrád z Vrchlabí, šlechtic

Starší syn váženého a (téměř) všemi milovaného Oldřicha z Vrchlabí. Jako dědici mu v rodině a ve městě Mělníku dlouhou dobu patřilo výsadní místo a dostalo se mu dobrého vzdělání. Po dlouhých přímluvách jeho matky byl Oldřichem poslán do Říše na dvůr spřáteleného Durínského landkraběte, kde sloužil jako panoš a učil se nejen rytířskému umění. Konrád je vnímán jako praktický a hrdý muž, který si plně uvědomuje svého postavení, uznává hierarchii a dává to nehodným lidem patřičně pocítit. Miláčkem lidu tedy zrovna není, ale vzdělanější lidé plně chápou jeho vůdcovský potenciál v nejistých časech. Nebojí se využít příležitost a často mluví o návratu Vrchlabské rodiny zpět na výsluní.


Helmut , žoldnéř pana Konráda

Konrádem placený a mnoha bitvami a souboji zocelený žoldnéř z Říše, jeho dlouholetá osobní stráž. S Konrádem se ve městě několikrát již ukázal a jen málokdo by na Helmutův obličej mohl zapomenout. Lidé z něj mají buď strach, nebo respekt, nebo i obojí. Tenhle člověk si při plení úkolu nikdy nebere servítky a nedá si jen tak něco vymluvit. A právě proto si ho Konrád tak považuje, najít podobné lidi v dnešní době není vůbec jednoduché. Ve městě jsou však i lidé, kterým jeho přímost vlastně nepřekáží. Být Helmut v městské stráži, nebo snad i rychtářem, Mělník by byl jistě brzy bez dlužníků.


Hildegarde, šlechtična, dcera Durínského markraběte

Krásná, ale náladová dcera Durínského landkraběte, o kterou se pan Konrád z Mělníka již delší dobu uchází. V Mělníku se povídá, že svatební dohoda je již téměř na spadnutí a budoucí dědic mělnického panství, ale i celá rodina by v osobě jejího otce získala mocného spojence. Hildegarde však o otcových záměrech není úplně přesvědčená - Konrád je sice pohledný a schopný muž, ale ona si vždy představovala svatbu a dary, které jí jen tak nějaký český pán splnit přece nemůže. A co teprve to město - to má od jejího rodného Erfurtu přece jenom daleko. Ale kdo ví, třeba jí Konrád dokáže přesvědčit a ona se možná nakonec i zamiluje.


Jutta, služebná paní Hildegardy

Je to jen pár dní, co příchod jisté Jutty vzbudil v Mělníku značný rozruch. Drahé látky, zdobené boty, závoje, dokonce i hedvábné ložní prádlo - objednávky lítaly na všechny strany. Nestává se často, aby se ve městě objevil někdo s plním měšcem - a taky plánem jej tak rychle utratit. Málokdy se taky stane, aby tak mladá dívka dokázala přimět k spolupráci i ty nejješitnější řemeslníky. Nemálo zákazníků dlouho čekajících na své objednané zboží nadzvedlo obočí, když jí videli opuštět krámky s plnýma rukama. I když se Jutta do větších rozhovorů moc nepouští, nebylo těžké z ní dostat, že je služebnou jisté neměcké šlechtičny, paní Hildegardy a přijela do města zajistit vše potřebné, aby její paní - jistě rozmarná jako všechny němky - měla na svůj příchod vše připraveno.

 

Petr, doktor

Univerzitně vzdělaný lékař, člen městské rady a vážená osoba - zejména mezi měštany a všemi nově příchozími. Všeobecnou úctu si získal, když jeho opatření a doporučení zabránily morové nákaze, která neušetřila mnohé z okolních měst a vesnic. Po městě se množí káravé hlasy, že cena jeho služeb v poslední době začala neúměrně růst. Petr je praktický, i když poněkud roztržitý muž. Důležitá jsou pro něj fakta, nikoli dojmy. Zdá se, že ve městě jako je Mělník pro něj bude vždy práce dost - jak s léčením, tak s bojem proti lidové pověrčivosti a šarlatánství.

 

Zuzana, doktorova žena

Doktorova krásná žena, kterou si před časem přivedl odjinud a je mu podle všeho dobrou manželkou. Je vždy zdvořilá, ale působí spíše plaše a přemýšlivě. Je poznat, že je stále ve městě nová. Málokdy se zapojí do větších rozhovorů, které místní ženy tak rády vednou a tak se toho o ní ve městě vlastně ani moc neví. Některých lidem však neuniklo, že od jejího příchodu se ceny doktorových služeb podezřele zvýšily a tahle souvislost jim nedá spát.

 

otec Arnošt, kněz

Hlavní duchovní v městě Mělníku a vážený člen kapituly a městské rady. V té převzal místo předloni po starém a velice oblíbeném knězi Michalovi, který v Praze podlehl neštovicím. Z rozhodnutí pána města totiž měl v městké radě vždy zasedat také místní farní kněz. Arnošt je mladší syn z pražské patricijské rodiny, která ho poslala na církevní dráhu. Svůj úřad vykonává s veškerou důstojností, ale zejména chudým obyvatelům městečka se zdá, že se možná až přespříliš stará o různé světské záležistosti - na úkor svých farníků.

 

Vojtěch, střídník

Jen málokdo zná Mělník a jeho obyvatele tak dobře, jako střídní kněz Vojtěch, který zde v Mělníku vyrostl. Sloužil po boku starého kněze Michala postupně jako ministrant, jáhen a nakonec i jeho zástupce. Mnoho lidí se podivilo, když ho po Michalově náhlé smrti v Praze matka církev nepověřila vedením fary a do města přidělila otce Arnošta. I když se Arnoštovi nedá upřít úpřimná snaha vést faru ve vší správnosti, zejména chudina chodí se svými problémy spíše za Vojtěchem. Ten má pro osudy farníků vždy dostatek času a pochopení.

 

Dorota, farní hospodyně

Každé město má toho svého člověka, který ví prakticky o všem, co se kde šustne. Člověka, který nějakým zázrakem dokáže být vždy tam, kde je něco k vidění a který vyrobí senzaci i když zrovna nic k vidění není. Bez podobných lidí by život mnoha místních lidí neskonale nudný a plný rutiny. V Mělníku je tou osobou Dorota, hospodyně starající se o chod fary. I díky ní má místní kněz výborný přehled o tom, co se v jeho farnosti děje a jeho kázání bývají až překvapivě aktuální. Dorota je navíc v Mělníce známá jako pořadatelka ženských přástek, kde se o svůj výborný přehled ve městě ráda dělí.

 

Mikuláš, purkmistr

Mikuláš byl jako správce města a předseda městské rady dosazen před šesti lety panem Oldřichem. Byl to vlastně trest pro mělnické od jejich pána za vyvolání války se Šternberky. Místo toho, aby byl zvolen purkmistr městkou radou, jak pravil starý obyčej, přikázal pan Oldřich městu trpět na deset v roli purkmistra pana Mikuláše, který měl v obci zajistit pořádek. I když to ze začátku vyvolalo skrytou a místy i méně skrytou nevoli, dnes by se ve městě našel jen málokdo pochybující o tom, že pukrmistr Mikuláš své povinnosti svědomitě a nestranně plní. Purkmistr je zdatným obchodníkem a patří mu také pověstně známý městský hostinec. Samozřejmě, že se mezi lidmi občas najde nějaká duše ukřivděná rozhodnutím rady, ale ve všeobecnosti je purkmistr oblíbenou osobou, kterou lidé z města respektují. Není tajemstvím, že by své živobití rád přenechal svému synovi Peškovi - nadejnému mladíkovi, který prý jeho obchody ve skutečnosti již nějakou dobu vede.

 

Pešek, Purkmistrův syn

Díky svému otci je ve městě známou tváří a jakožto dobrá partie také oblíbencem žen. Přes jeho mládí se mu dostalo toho nejlepšího možného vzdělání a jeho otec Mikuláš do něj vkládá velké naděje. Jednou po něm jistě převezme jeho pečlivě vybudované obchodní sítě a třeba i úřad purkmistra, kdo ví. Již teď prý otcovy obchody řídí a musí se mu velice dařit, protože ve městě utrácí peníze skutečně ve velkém.

 

Anežka, purkmistrova žena

Purkmistrova žena Anežka stojí mezi mělnickými ženami na pomyslném piedestalu. Jako jedna z mála měšťanek se nemusí starat o své živobytí a může tak čas trávit dle svého. Je o ní známo, že je horlivou křestankou a často je vidět v rozhovorech s kněžími. To, že je její rodina pro ní vším, je nad všechny pochyby. Někdy to možná až přehání - její syn Pešek by si ve svém věku již přece jen zasloužil trochu méně pozornosti.

 

Rozina, služebná Anežky

Nedávná válka se Šternberky poznamenala více či méne každou starousedlickou rodinu v Mělníku. Smrt a tragédie šli ruku v ruce - tu vzali brata, tu zas manžela. Málokde si ale zasedli tak tvrdě, jako na ramenou Roziny. Její rodina pocházela z Blat - blízké vesnice, která za války lehla popelem. Na rozdíl od mnoha jiných obyvatel se rozhodli zůstat a chránit svůj statek i pole. Až na ubohou Rozinu, která tou dobou byla za branami Mělníka, to všechny stálo život. Zanechaná bez rodiny i bez majetku, stal by se z ní na den nuzák, nebýt dobré purkmistrovy ženy Anežky. Ta jí vzala do svých služeb a je jí oporou všude tam, kde se jí ostatní obrátili zády.

 

Čestmír, rychtář

Rychtář je člen městské rady dosazovaný šlechtou. Je velitelem městské stráže a vykonavatelem rozhodnutí rady města. Čestmír byl po dlouhá léta vojákem ve službě pána Oldřicha, který si tohoto schopného muže oblíbil natolik, že mu svěřil místo mělnického rychtáře. Nejen u stráží má díky své vojenské minulosti velký respekt. Ve městě je také znám jako člověk čestný, poctivý a spravedlivý, který dokáže spolehlivě vykonat svěřený úkol. V násilí a krutostech se nijak nevyžívá a snaží se jim spíše předejít. Každý však ví, že pro udržení pořádku by neváhal použít sílu kdykoliv by to bylo potřeba.

 

Václav, městský biřic

Biřic města Mělníka podléhající rozkazům úřadujícího rychtáře. Narodil se v Mělníku jako pekařův syn, ale hned jak mohl, opustil řemeslo a vstoupil do služeb města - a to k veliké nevoli své rodiny. Takovou nezvyklou věc by si nedovolil jen tak někdo a tak spousta lidí bere Václava jako velmi cílevědomého muže. Fakt, že se za dobu své služby vypracoval na Rychtářovu pravou ruku to jen potvrzuje. Pokud ve měste vznikne složitá situace, je velká šance, že ji bude řešit právě on.

 

Dobromil, městský biřic

Biřic města Mělníka podléhající rozkazům rychtáře Čestmíra, který si ho nemůže pro jeho zodpovědnou službu vynachválit. Dobromil se sice v Mělníku nenarodil, ale žije zde již hezkou řádku let. Nejedna žena na něm může oči nechat - jak pro jeho vzhled, tak proto, že prý zbytečně po hospodách ani na trhu neutrácí. Nedostatkem peněz to nebude, protože pod rychtářem si člověk přijde na docela slušné peníze a Dobromil toho často stíha i za dva. Po šternberských válkách není ve městě mužů zrovna přebytek, ale Dobromil prozatím chomoutu z nějakého důvodu odolává.

 

Heřman, městký biřic

Biřic města Mělníka podléhající rozkazům rychtáře Čestmíra. Pokud je biřic Václav rychtářovou pravou rukou a Dobromil rukou levou, Heřman by se dal považovat za jeho srdce. Tam, kde ti dva rozpoutají bouři, přichází on, aby do všeho vnesl trochu klidu. Rád říká, že spravedlnost se dá hledat i bez zbraně v ruce. Ostatně - jako veterán několika válek, který už viděl hodně utrpení, to dokáže říci z vlastní zkušenosti. Rychtář dá na jeho rady a nejednou za ním zajde na pár slov, které mu dají na chvíli odpočinout od jeho hektické práce.

 

Jakub Adelstein, obchodník

Když cizinci zavítají do Mělníku jednat o obchodě, je téměř jisté, že zamíří i za panem Jakubem Adelsteinem, majitelem většiny drahého zboží a také několika obchodních lodí v místním přístavu. Ke svému německému původu se pan Adelstein hrdě hlásí - nakonec i díky obchodu s Říší během let pohádkově zbohatnul a byl již poněkolikáté zvolen členem mělnické městské rady. Stejně jako v jiných městech, i v Mělníku se tu a tam zvedne vlna protiněmeckých nálad, ale pan Adelstain, snad i díky svému bohatství, vždy každou takovou bouři přestál. Je ovšem bez pochyb, že mnoha místním lidem leží v žaludku. Ať už pro jeho původ, nebo pro jeho bohatství. Starý pán Oldřich se Jakuba Adelsteina ve městě vždy zastával, což dalo vzniknout různým klepům - šeptá se, že si po prohře podporovaných Korutanců a následného nástupu Lucemburků musel sám zástavní pán půjčit u tohoto schopného obchodníka značnou sumu.

 

Jindřich, Adelsteinův sluha

Pokud je schopnost věrně sloužit darem od Boha, Jindřich jím byl obdarován nejštědřeji. Dlouhá léta pomáhal rodině pana purkmistra Mikuláše a ten své nadšení neskrýval. Je nevyřčenou pravdou, že to byl on, kdo měl velkou zásluhu na výchově mladého Peška - purkmistrova syna. Je snad hřičkou osudu, že se před rokem Jindřich se svým chlebodárcem rozkmotřil a nyní slouží u jeho konkurenta, obchodníka Adelsteina. Nikdo z města netuší, co ho k tomu vedlo, ale nejedno pozorné oko si všimlo jeho dvojí tváře - úslužnost k bohatým střídá povýšenost k chudým. Tohle není Jindřich, jak si ho lidé pamatují.

 

Zdislav, městský hlásný

Bůh stvořil svět a pro dobro všeho lidu v něm zavedl jisté pořádky. To, že ráno vychází slunce. To, že ho v noci na nebi vystřídá měsíc. A také to, že Zdislavův hlas každý den opanuje celý ungelt, aby přinesl všem zvídavým uším novinky z celého města. Většina lidí děla svou práci pro obživu - aby nakrmila své rodiny a mohla si za peníze někdy dopřát něco málo navíc. Né však Zdislav. Pěníze se sice hodí, to ano, ale jen máloco mu přináší takový dobrý pocit, jako když slyší svůj zvučný hlas. Teda, možná až na úsměvy krásných dívek, kterých si kolem sebe často všímá. Kdyby tak jejich matky tušili, že to jen málokdy končí jenom u úsměvů.

 

Jan,správce hostince

Správce hostince pracující pro purkmistra Mikuláše, manžel Ludmily a otec dvojčat - Hedviky a Doubravky. Během války se Šternberky sloužil jako voják pana Oldřicha. Dělal to však jen z krajné nutnosti - jak sám rád říka - válku, zabíjení a drancování na rozdíl od mnoha svých spolubojovníků nenávidí. Stejně jako spousta dalších v Mělníku si myslí, že nadcházející válka s Braniborama není moc štastný nápad. Narozdíl od ostatních si ovšem o tomhle tématu k nevoli své manželky Ludmily rád pouští hubu na špacír. Vzhledem k tomu co za války prožil je na své dcery velice háklivý a slíbil sám sobě, že je udrží dál od všeho nebezpečí - zejména od špinavých pracek chudiny a vojáků. Nutno uznat, že i přes veškerou pomoc Doubravky mu Hedvika jeho předsevzetí nijak neusnadňuje.


Ludmila, hospodská

Málokdo ze štamgastů by si hlasitě troufnul říct, kdo má v hospodě hlavní slovo. Hospodského žena Ludmila to však všem z času na čas velice ráda připomene, že je to přece hlavně její zásluha, že se hostinci tak skvěle daří. Její muž Jan sice zná zákazníky a rád s nimi vášnivě rozmlouvá, ale je to její ruka, ve které skončí mince za každou útratu. Stejně tak to vypadá i na tržišti - když jan u prvního prodejce poslouchá novinky z polabských měst, je to ona, kdo pečlivě obstarává zásoby. Najdou se takový, co by bez okolků řekli, že nebýt Ludmily, Jan by nejspíš dávno pošel hladem. Ne před Janem samozřejmě, to dá rozum. Krom hospody a svého muže má také na starost výchovu jejich dvojčat - Hedviky a Doubravky, na které jí ale u všech těch povinností času zas tolik nezbývá.


Hedvika, hospodského dcera

Dcera hospodského Jana a jeho ženy Ludmily. Jen stěží by se ve městě našly dvě tak různorodé dívky, jako je ona a její sestra Doubravka. Hedvika je dívkou za kterou se otáčí celá vesnice - ženy ze závisti a reptáním, muži s obdivem a touhou. Jako spoustě jiných měštanek se jí líbí vojáci a nebezpečí. Každý kdo někdy navštívil mělnickou hospodu ví, že Hedvika miluje dobrodružstí a vyprávění z cest. Vidět jí na očích, že by ráda opustila krám a město, aby to vše mohla zažít na vlastní kůži. Vzhledem k otcově nátuře však svět zná spíš jen pohledem z okna. Její sny se totiž nepříliš setkávají s představami jejího otce, který jako dobrý kšeftař ví, jak s její krásou naložit nejlépe.


Vitold, obchodník

Obchodník, kterému málokdo za zády řekne jinak než "Hejsek", přebývá v Mělníku již dobrý týden a hospodský z něj vytáhnul, že je i se svou společnicí prý již značnou dobu na cestách. Říká, že odprodal bratrům své dědičné právo na majetek v městě Slaném a za utržený peníz si teď dopřává života v plných doušcích. V hospodě je častým návštěvníkem - vždy švihácky oblečen - a jeho útraty nejsou vůbec malé. Musel utržit vskutku hodně peněz, když je rozhazuje tak bezstarostně.


Anna, společnice

Anna přišla do města spolu s obchodníkem Vitoldem, se kterým je prý již značnou dobu na cestách. Těžko se jí divit - kdo by se ho nedržel, když si za peníze z dedictví dopřává života v plných doušcích. Anna v sobě má nepopíratelnou jiskru a obvykle stačí jediný pohled, aby se mužům před ní rozklepali kolena. Není potřeba dodávat, že jí to také velice baví. V hospodě je častým návštevníkem, kde pomáhá Hejskovi s jeho útratami a taky je o ní známo, že po džbánku vína umí být více než výřečná.


Albrecht, obchodník

Tenhle cizí obchodník se objevil v Mělníku před necelým týdnem a vypadá, že má skutečně napilno. Zabydlel se dle zdejšího nařízení v ungeltu, kde bývá občas k zastihnutí v hospodě. ale dokonce ani hospodské se nepovedlo z nej dostat víc, než že je z Prahy a že se v Mělníku již moc dlouho nezdrží. Nikdo vlastně neví, s čím Albrecht obchoduje, ale dobrá splavnost řeky v tomhle období do města často přitáhne nejrůznější lidi. V tomhle připadě to ale nejspíš bude docela důležitý človek, když mu dopřávají svůj vzácný čas i místní bohatí obchodníci.


Otto, mistr, konstruktér valečných praků

Mistr Otto z Říše se v Mělníku nenadále objevil před pár týdny, prý na osobní pozvání pana Konráda. Jak tvrdí svědci, co ho v ten den na vlastní oči viděli jeho příjezd, byl docela zaskočen nevlídním přijetím místního pána Oldřicha. Ten ho nejen nepřišel uvítat, ale dokonce i odmítl přijmout. Vše se dalo do pohybu až po příjezdu pana Konráda, který se v ten den s otcem nezvykle tvrdě pohádal a představil mistra městské rade jako hlavního stavitele válečných praků pro nadcházející válku s Braniborama. Nezapomněl se zmínit o důležitosti jeho poslání, které je prý z pověření samotného pražského purkrabího. Přesvědčivost jeho projevu rozeběhla přípravné práce na plné obrátky, ale v dnech po odchodu pana Konráda do Říše se vše záhadně zpomalilo. Tu chybí materiál, tam zas volné ruce k práci. Mistr Otto vypadal zpočátku rozmrzele, ale vypadá to, že si na pomalejší tempo pomalu zvykl. Volné chvíle tak alespoň tráví ve společnosti Johana - místního tesaře. Oba jsou často spolu viděni jak diskutují o řemesle a společné zálibě - dřevu.

 

Čeňek, lodní kapitán

Kapitán jedné z mála velkých obchodních lodí kotvících v Mělnickém přístavu. Není tajemstvím, že dlouhou dobu štěstěna jeho obchodům příliš nepřála a z kdysi známého obchodníka se stal pijan, který svou kapsu provětral snad ve všech hospodách na Labi. V přístavu a v městské hospodě se však povídá, že těm časům konečně učinil přítrž a opět podniká obchodní plavby blízké a daleké, což prý využívá zejména místní zbohatlík Jakub Adelstein. V Mělníku nemá obchodní loď o zákazníky nikdy nouzi, ale budou mu lidi opět schopni věřit se svým zbožím a stříbrem?


Mojmír, lodník

Říční vlk, co to s kapitánem Čenkem již nějaký ten rok věrně táhne - takříkajíc na jedné lodi. Dle zvěstí z hospody, kam kapitán často zavítá byl Mojmír jediný lodník, který ho neopustil, ani když byla situace beznadejná. Takový charakter se na řece vidí jen zřídka. Když je potřeba, tak svou práci zastane jako málokdo, ale zůstávat na jednom místě mu nedělá příliš dobře. V Mělníku je loď na jeho vkus již příliš dlouho - to se pak u nejednoho námořníka projeví různé vrtochy.


Raněk, kovář a hlas sousedské rady

Jen málo lidí má ve městě Mělníku takovou pověst, jako místní kovář Raněk. Nenechá si ujít jedinou příležitost, aby se mohl opřít do vedení města a pro jeho nevymáchanou hubu ho na radnici již mají plné zuby. Již po několikrát se pustil do křížku s purkmistrem a v poslední době zejména s obchodníkem Adelsteinem, aby bránil řemeslníky před domnělým bezprávím. Svou horkou hlavu si pro ostrou výměnu názorů s místními biřici občas ochladí v šatlavě, ale nic většího si k němu nikdo nedovolí, protože má mezi všedním lidem podporu. Vzpoura by městu v téhle době rozhodně neprospěla.


Jošt, tovaryš kováře Raňka

Tak před rokem by si na Joštovo jméno krom kováře Raňka vzpoměl asi jen málokdo. Jeho situace se obrátila, když se prakticky ze dne na den stal hrdinou celého města, zachránivše samotného pana Haška a paní Johanku ze zajetí zlovolných lapků. Nepřejde týden, aby se v místní hospodě na něj nepřipíjelo a nemusel ten slavný příběh všem znovu převyprávět. Né všichni jsou ale z celé té události zrovna nadšeni a zejména kovář Raňek musí Jošta občas trochu krotit. Z tichého a pracovitého tovaryše má teď hubu nevymáchanou, která ví snad vždy a všude všechno nejlépe. Svou práci v kovárně pořád zastane, to ano, ale začíná se míchat i tam, kde by bylo lepší spíše mlčet. Jeden den za vše můžou němci, druhý den remcá na městskou radu. Třetí den vidí za vším roudnické a čtvrtý nezapomene na židy, kteří prý z lidí pro úrok i šaty ztrhají. Raňek dělá co může, aby se Jošt nedostal do problémů, ale těžko mu pomoci, když ho v tom někteří lidé podporují.


Beneš, tovaryš ševcovského cechu

Osud ševce Beneše je pevně spjat s městem Mělníkem, kde provozuje proslulou rodinnou dílnu, kterou jeho otec od základu vybudoval. Nejen proto je mezi lidmi jeho rodina pro své řemeslo vážená. Není tajemstvím, že možná až dlouho byl ve stínu svého otce, který ho nenechal dělat věci po svém. Po nedávné smrti otce je však teď pánem dílny on a jistě se z chuti vrhne dohánět vše, co mu předtím otec upíral. Začíná být třeba slyšet na "sousedské" radě, kterou před časem založil mladý kovář Raňek. Ostatním řemeslníkům trochu nejde přes krk, že málokdy zapomene vyzvdvihnout svůj německý původ a tamní kvalitu řemesel. Také se rozkřiklo, že by se ve svém věku již rád oženil. Člověk jako je Beneš si svou milou jistě bude moct dovolit vybírat.


Havel, hrnčíř

Havel je starším bratrem kovéře Raňka a po smrti otce již nějakou dobu vede hrnčířskou dílnu. Hrnčířina není zrovna zlatý důl, ale na pohodlný život pro něj i jeho ženu Kláru to dle všeho stačí. Havel se do místní politiky nikdy přespříliš nemíchal a kvůli své koktavosti zůstává spíš v úzadí. Jako čistý blesk z nebe šokovala mělnické zpráva o jeho odsouzení za hrdelní zločín - vraždu nějakého obchodníka, co procházel městem. Jen těžko si představit, co mohlo vést hrnčíře k tak zoufalému činu. Od Doroty se doneslo, že prý se ženou nemůžou mít děti a Havel by kvůli nim udělal cokoliv, ale zrovna vražda by nikoho ani ve snu nenapadla. Dorotu tedy jistě ano, ale na ní a její řeči by si člověk vsadil málokdy.


Klára, žena hrnčíře Havla

Žena místního hrnčíře. Málokdo si za život vytrpěl tolik příkoří, jako práve ona a její rybářská rodina. Tragédii v její rodine vystřídal svár v rodině jejího manžela. Pomyslnou korunu tomu nasadila nedávné odsouzení jejího muže na šibenici za vraždu projíždějícího obchodníka. Není veřejným tajemstvím, že se odmítá spokojit s tímhle rozsudkem a udělá pro očištění svého nebohého muže vše. Nechce přece zůstat vdovou po vrahovi, na kterou se spousta lidí z města bude koukat přes prsty.


Margaréta ""Margot"
správkyně psince" Spolu se svým mužem zodpovídá za chod Mělnického psince, který je po celém kraji znám pro své výtečné lovecké psy. Prý s nimi v minulosti lovil i sám král Václav III. a nechal si je dodávat na svůj dvůr. Od té doby již ale pověst psince značně utrpěla, zejména za vedení předchozího správce Hanuše, kterého v lesích opilého roztrhali vlastní psi. Margot dělá co může, aby psinec opět pozvedla, což je jí nejspíše i daří - starý pan Oldřich byl s jejíma službama až donedávna spokojen. Před pár dny jí ale začalo stíhat jedno neštěstí za druhým. Nedávný útěk psů do města vystřídala něšťastná smrt pánova oblíbeného psa. A teď se dokonce proslíchá, že si jí předvolala i samotná městská rada. To bude opět ve městě pozdvižení.

 

Ondřej

Ondřej společně se svou ženou vede a spravuje Mělnický psinec. Nedávný útěk psů do města ale vystřídala něšťastná smrt Oldřichova oblíbeného psa. Starý pán prý zuřil a manželé byli k němu předvoláni. Oldřichova nečekaná smrt ale vše zkomplikovala a teď se dokonce proslíchá, že jsou Ondřej s Margot předvoláni před samotnou městskou radu. Budous se ženou muset vynaložit všechno úsilí, aby dokázali dobré jméno psince před Mělníkem očistit a vyvrátit zlé pomluvy.


Kristýna, krejčová

Řemesla se v rodinách předávají z otce na syna po mnoho generací a nejinak tomu mělo být i u mělnicke krejčovské dílny. Někdy si ovšem osud s lidskými záměry nepěkne zahraje. Své o tom ví Kristýna, krejčího dcera. Ztráta chůravějícího otce, která se v jeho věku dala očekávat, byla jen zlou předzvěstí smrti jejího bratra, který padl ve válce se Šternberky, bráníc mělnické brány. Celá dílna tak skončila na jejich bedrech. Kristýna prací v dílně ztrávila veškerý svůj život a s řemeslem si dobře rozumí. Snad by i měla šanci zachovat rodinnou tradici, kdyby jí v cestě nestáli další potíže. Městké právo totiž vyžaduje vždy mužského majitele, má-li si udržet povolení obchodního cechu. Kristýně tak nezbývá, než si v určeném čase najít manžela, což může být v Mělníku, který po válce mnoha muži příliš neoplývá, téměř neřešitelný problém.


Janek, rybář

Nezámožný ale zato poctivý rybář, stejně jako jeho otec i děd. Těch pár chvil, které netráví pokoušením osudu na řece, věnuje své ženě Magdaléně. Ve městě je jenom hrstka tak ohleduplných párů, jako jsou ti dva. Mezi sousedy je uznáván coby starousedlík a lidi na sousedské radě často zajímá jeho názor. Obvykle je skoupý na slovo, ale když dojde reč na Roudnici, dokáže se neobvykle rozohnit. V hodpodě se traduje, že to byl on, kdo v Mělníce začal po vyslovení slova Roudnice plyvat na zem - zvyk, který se po městě v poslední době značně rozšířil.

 

Magdaléna, Jankova žena, nádenice

Magdaléna je ženou rybáře Janka a řeka Labe se stala obživou i pro ní - tak jako pro mnoho jiných žen, jejíhž mužové se zavázali řece. Pro Janka i jiné mělnické rybáře spravuje sítě a vydělá tak pro rodinu něco málo navíc. Během "Roudnické noci" je jistě chránili všichni svatí, protože Jankova rybářská bárka stála na kraji přístavu a nebyla potopena. Ostatní rybáři jim buď závideli, nebo je přímo vinili z osudné události, ale byla to právě Magdaléna, která hrozící konflikt urovnala. To, co se mohlo stát jejich naprostou skázou jim nakonec pomohlo a v dobrých dnech vydělají dost na to, aby spolu mohli spokojeně žít. Ve městě je jenom hrstka tak ohleduplných párů, jako jsou ti dva, což dává lidem nadeji, že i v těhle časech lze žít klidný život.


Gottfried, rybář

Ještě nedávno majetný rybář a známá postava města Mělníka, který dával živobití mnoha dalším. Jeho život rázem změnila "Roudnická noc", kdy přišel o většinu svých člunů a musel nejen propustit všechny své lidi, ale sám se vrátit zpět k rybaření pro vlastní obživu. Tlačí stále dokola na vyšetření událostí oné nešťastné noci a vypadá být připraven utratit i veškerý zbytek svých peněz, aby dosáhl svého. Nehodlá se zastavit, dokud nebude viník odhalem a donucen nést patřičné následky, ať je to kdokoliv.


Johan, tesař

Tesař Johan pochází z původně německé rodiny, která v Mělníku žije již po několik generací. Když se po válce jeho rodina rozhodla pro návrat do Říše, rozhodl se zde zůstat. Narozdíl od mnoha jiných němců žijících ve městě se do chodu města moc nemíchá a svým původem se nikde neohání, nechává za sebe mluvit výsledky své práce. Je často viděn v docích, kde pomáhá opravovat či vylepšovat stávající lodě, které neopomíná vylepšét nějakou svou řezbou či rytinou. Starý kostel sv. Petra, který nedávno vyhořel, zdobilo několik jeho krásných soch. Kdo je viděl, jen těžko vycházel z úžasu a nad jejich ztrátou uronil nejednu slzu. Ne vždy je s ním však kloudná řeč a jen zřídka je na jeho dodací lhůty spoleh - bývá často zahloubán do svého umění a opomíjí tak prý své řemeslnné povinnosti.

 

Katruše, sirota

Sirota, kterou lidé znají především jako almužnici ze mší. Často se motá kolem přístavu a loví ryby, ale jen málokdo z města o ní ovšem dokáže říct cokoli konkrétního. Občas zastane nějakou menší práci za jídlo, nebo drobný peníz, ale nikdo jí neviděl trávit čas přespříliš ve společnosti lidí. O sirotky stejně málokdo stojí, přece jen mají příliš vlastních starostí, než aby se zajímali o jejich osud.


Marie, lazebnice

Krásná dívka, která se před lety objevila v mělnické hospodě - němá, unavená a zcela bez peněz. Dnes se z ní stala žena, na kterou se do lazebny přijde podívat nejeden muž. Nejenom pro její zručné ruce a plná ňadra, ale možná i pro její němotu, díky které si u ní může každý odložit své tajemství. Jaká škoda, že mimo lazebnu zůstává k mužům naprosto netečná - jak se jich již několik stihlo na vlastní kuži přesvědčit, když se jí snažili žádat o ruku. Jejich zlost z odmítnutí však musela ustoupit stranou - nikdo v Mělníku si jen tak nedovolí vztáhnout ruku na chráněnku paní Johanky.


Milada, lazebnice

Oheň! Všechno je v plamenech! Pomozte!", to byla slova, které ze sebe mladičká Milada vyhrkla v ten osudový den, kdy šternberská vojska zapálila její rodnou ves. Nikdo neví, jak se samotná dostala až k branám Mělníka -vojáci jí tam našli pokrytou blátem, popelem a ošklivě popálenou na rukách. V Mělníku není člověka, který by nevěděl, že v ten den Blata shořela na úhel, a celá Miladina rodina s ní. Doba sirotám nepřála a Milada by jistě brzy následovala svou rodinu, nebýt lazebnice Marie. Říka se, že vrána k vráně sedá a tak i tyhle dvě opuštěné dívky nakonec spojil osud dohromady. Nikdo neví, co Marie tehdy řekla paní Johance, ale Miladě se na její náklad dostalo dobré péče a po nějaké době se připojila k Marii v lazebne jako pomocnice. Nutno dodat, že k velké spokojenosti všech zákazníkú, kteří na Milade, která mezitím vyrostla z dívky v mladou ženou, mohou oči nechat.


Blanka, vdova po lodníkovi Bivojovi

Pár měsícu dozadu byla Blanka jen další z mnoha nově příchozích krásek, které se do města přivdaly. Jako manželka lodníka Bivoje vzbudila přístavu mnoho pozornosti, to ano, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se vše brzy obrátí v neštěstí. Možná by všechno dnes bylo jinak, kdyby její muž Bivoj neumřel po nehodě v přístavu. Kdo ví, co přesně se přihodilo, že jí jeho rodina po jeho smrti tak rychle a nečekaně odvrhla? Od té doby si zoufá a přebývá u kněze na faře, který jí jako jediný poskytnul pomoc. Není divu, že od té doby kolují městem jisté, zaručené klepy.


Áaron

Rabín Áaron je nejvýraznější osobou ze skupiny židů, která před pár dny připlula do Mělníka. Jako by jejich příchod nebyl sám o sobě pro lid dost nezvyklý, bylo jim dovoleno zůstat v ungeltu, za zdmi opevněné radnice. Rabína je často vidět promlouvat s členy městské rady, což ve městě podněcuje různé teorie, co asi tak stojí za jejich pobytem ve městě. Tak jako tak, většina lidí doufá, že tady židé nezůstanou příliš dlouho - zejména rychtář Čeněk a jeho biřicové, zodpovědní za pořádek ve městě.


Ráchel

Ráchel je jednou ze židů, kteří před pár dny připlula do Mělníka. Jako by jejich příchod nebyl sám o sobě pro lid dost nezvyklý, bylo jim dovoleno zůstat v ungeltu, za zdmi opevněné radnice. Je prý rabínovou ženou. Na lidi se snaží působit přátelsky a již několikrát se zapovídala s krejčovou Krystínou, ale lidé z města nějak neví, co si o ní vlastně myslet. Zajisté to bude jenom přetvářka a leduje tím nějaké zavrženíhodné cíle. Už vůbec jen to, že je rabín ženatý, se mnoha lidem přiliš nezamlouvá - to se přece na duchovního nehodí. Jist Tak jako tak, většina lidí doufá, že tady židé nezůstanou příliš dlouho - zejména rychtář Čeněk a jeho biřicové, zodpovědní za pořádek ve městě.


Bohdanka

Bohdanka přišla spolu se skupinou židů, kteří před pár dny připlula do Mělníka. Dle všeho je to řádná křesťanka a do kaple chodí, ale lidé se na ní stejně koukají tak nějak mezi prsty. Kdo ví, co jí přimělo židům sloužit. Zejména střidnímu knězi Vojtěchovi celá situace leží v žaludku a ženy na přástkách nekolikrát stočili své rozhovory k Bohdančinu osudu. Jistě v tom bude víc, než jen nějaké mrzké peníze za služby. Objevili se i horlivější názory, jestli Bohdanku náhodou nedrží židé silou, nebo snad nějakou hříšnou úmluvou. Tomu se musí přijít na kloub.


Jišaj

Jišaj je jedním ze židů, kteří před pár dny připlula do Mělníka. Jako by jejich příchod nebyl sám o sobě pro lid dost nezvyklý, bylo jim dovoleno zůstat v ungeltu, za zdmi opevněné radnice. I těch pár dnů stačilo na to, aby se městem rozšířily pomluvy, že by se Jišaje měli dobří křesťané stranit. Prý Tóru snad vůbec neodkládá a jistě by násilím odvrítil od víry každého, kdo by se neměl na pozoru. Tak jako tak, většina lidí doufá, že tady židé nezůstanou příliš dlouho - zejména rychtář Čeněk a jeho biřicové, zodpovědní za pořádek ve městě.


Moše

Moše je jedním ze židů, kteří před pár dny připlula do Mělníka. Jako by jejich příchod nebyl sám o sobě pro lid dost nezvyklý, bylo jim dovoleno zůstat v ungeltu, za zdmi opevněné radnice. Jako jediný z nich nepromeškal Moše jedinou příležitost ukázat se na trhu. Lidé k jeho zboží nemají moc důvěry a tak prozatím prodal jen pár cetek. Od Doroty se doneslo, že prý nutně potřebují peníze, ale to bude stejně jen báchorka, tak jako většina toho, co ta žena pustí z huby. Kdo to viděl, žid a bez peněz. Za tím bude určitě nějaká nekalost. Tak jako tak, většina lidí doufá, že tady židé nezůstanou příliš dlouho - zejména rychtář Čeněk a jeho biřicové, zodpovědní za pořádek ve městě.


Rebeka

Rebeka je jednou ze židů, kteří před pár dny připlula do Mělníka. Jako by jejich příchod nebyl sám o sobě pro lid dost nezvyklý, bylo jim dovoleno zůstat v ungeltu, za zdmi opevněné radnice. Pokud židé přijdou lidem zvláštní, Rebeka je zajisté tou nejzvláštnější z nich. Dorota přísahá, že ji prý viděla za bílého dne upadnout na zem a křičet nějaké nesmysly, než přiběhl její muž Moše a uklidnil jí. Snad sem do města po tom všem nezavleče nějakou nemoc. Tak jako tak, většina lidí doufá, že tady židé nezůstanou příliš dlouho - zejména rychtář Čeněk a jeho biřicové, zodpovědní za pořádek ve městě.

Go to top