„Karel Veliký vedl slavné války, tento Karel vedl jednání. Zatímco Karel I. země dobýval, Karel IV. je kupoval a získával sňatky.“ Slova německého historika Reinharda Lebeho dobře odráží významnou část politiky slavného Lucemburka. Ve středověku byla sňatková politika nejběžnější metodou mírové diplomacie a Karel IV. jí využíval hojnou měrou

Text: Tomáš Zdeslav Straka
Editor: Jindřich Kačer

 

Lucemburská politika byla jemnou diplomatickou hrou plnou vyvažování sil, sbližování se s přáteli a předcházení konfliktům s nepřáteli. Při uzavírání sňatků musel brát Karel na vědomí velkou evropskou politiku (třeba stoletou válku mezi Anglií a Francií)i zájmy malých, ale pro České království důležitých, sousedů, třeba norimberských purkrabí. Karel IV. měl štěstí. Prožil čtyři harmonická manželství a osud ho obdařil celkem 11 dětmi – šesti syny a pěti dcerami. Podle středověkého práva rozhodoval o sňatcích svých dětí naprosto svrchovaně. Na osobní přání svých ratolestí se asi moc neohlížel a koneckonců i jeho svatby byly všechny rozumově vykalkulované. Ale nepleťme se – to neznamená, že v nich nemohla existovat náklonnost, nebo dokonce i láska.

Původní článek vznikl pro časopis Tajemství české minulosti.

  • Karel IV. a jeho třetí manželka Anna Svídnická společně zdvíhají kříž na Karlštejně
     


    Blanka z Valois: Nevěsta z dětství

    Karlův první sňatek domlouval ještě jeho otec Jan Lucemburský. Chtěl synovi nejen poskytnout prvotřídní vzdělání na pařížském dvoře, který považoval za nejlepší na světě, ale také spojit svůj rod s rodem francouzských Kapetovců, a to co nejpevněji. Nejprve provdal přímo za francouzského krále Karla IV. svoji sestru Marii. Král byl prý Marií přímo okouzlen, a tak ochotně svolil k dalšímu sňatku.

    Tentokrát se ženil sedmiletý princ Václav se stejně starou lucemburskou princeznou Markétou, královou sestřenkou, které pro její světlé vlasy říkali Blanche neboli Blanka. Sňatek Karla s Blankou byl výhodný pro Francii i pro Čechy. Francouzi získávali v podobě českého krále a jeho dědice Karla spojence ve svém zápase s Anglií, česká strana zase získala oporu proti Habsburkům a uherským Anjuovcům. Jan Lucemburský se jistil i proti římskému králi Ludvíkovi Bavorovi, proti kterému stál zase Papež Jan XXII., jenž byl ve vleku francouzské politiky. Hned po svatební hostině pak Blanka svého dětského manžela na dlouho opustila a oba byli vychováváni samostatně.

    K „naplnění“ manželství mohlo dojít, až když dosáhli 14 let věku a sešli se v Lucembursku. Po dalších třech letech odloučení pak Blanka následovala Karla do Čech, kde se stala markraběnkou moravskou a po Janově smrti i českou královnou. Podle kronikářů to byla princezna půvabná a u lidu velmi oblíbená. Karlovi porodila dvě dcery, ale ve svých jedenatřiceti letech po krátké nemoci zemřela.

  • Sňatek Marie Lucemburské a francouzského krále Karla IV. Vyobrazení z Velkých francouzských kronik
     

    Anna Falcká: Vysoká karta

  • Busta Anny Falcké na pražské katedrále sv. Víta

    Po nové nevěstě se Karel rozhlížel v době, kdy ještě zdaleka neměl jistý svůj říšský trůn. Byl sice zvolen za římského krále většinou kurfiřtů a jeho hlavní oponent, císař Ludvík Bavor byl mrtev, avšak jeho nepřátelé v říši se nevzdávali a chystali volbu protikrále. Ten byl skutečně zvolen – stal se jím Günther ze Schwarzburku. Ale to už měl Karel tajně rozjednaný plán na sňatkovou alianci s jedním z Güntherových volitelů, Rudolfem Falckým. Brzy poté, co Karel zdvořile odmítl návrhy anglických vyslanců na sňatek s princeznou Isabellou (což by se rozhodně nelíbilo Francii), konala se roku 1349 svatba římského a českého krále s krásnou, dvacetiletou Rudolfovou dcerou Annou.

    Kromě rozklížení protilucemburského tábora přinášela Anna Karlovi ještě jednu výhodu – vyhlídku na rozlehlé državy v Horní Falci na severu Bavorska, jen kousek od českých hranic. Karel se pak s kurfiřty domluvil a pro jistotu se nechal podruhé korunovat – tentokrát i s novomanželkou a na správném místě, v Cáchách. O několik měsíců později pak čekala Karla veliká radost – narodil se mu syn a dědic království, který dostal slavné přemyslovské jméno Václav.

    Jenže poté následovala v králově osobním životě série katastrof. Nejprve těžce onemocněl, tak že se nemohl několik měsíců hýbat. Z nemoci se sice dostal (i když ne bez následků), avšak jeho vytoužený syn Václav roku 1351, ve věku nedožitých dvou let, náhle zemřel. Jako by to nestačilo, následovala jej rok na to mladá matka Anna. Karel se tak stal podruhé vdovcem a stále neměl dědice.

     

     

    Anna Svídnická: První císařovna

    Pro nové manželství se Karel rozhodl velmi rychle. Prostě si bez jakýchkoli skrupulí vzal ženu, kterou měl vyhlédnutou pro svého zemřelého syna. Tehdy se třináctiletá Anna Svídnická pro dítě v kolébce zdála příliš stará a nejednou, když stála u oltáře vedle sedmatřicetiletého Karla IV., to bylo naopak. Anin otec tehdy již nežil, a tak ji vdával strýc Bolek II. Svídnický. Bezdětný Bolek byl posledním ze slezských knížat, který se ještě jako leník nesklonil před českým králem a s Aninou rukou tak byla spojena vyhlídka na získání celého Slezska pro českou korunu, což se nakonec roku 1369 skutečně stalo.

    V roce 1353 se tak v uherském Budíně, kde nevěsta vyrůstala, konala slavná svatba. Tři neděle na to Anna korunovali českou královnou a o několik měsíců později v Římě, jako první z Karlových manželek, dokonce císařovnou. Po návratu do Prahy porodila Anna dceru Alžbětu a v roce 1361 dostal Karel IV. konečně vytouženého syna a dědice trůnu – budoucího krále Václava IV. Však se na něj od své korunovace načekal dlouhých 15 let! Zdá se, že i proto si Karel svou mladou ženu velmi oblíbil a měl ji rád. Několikrát ji také nechal zpodobnit na svém výstavním hradě Karlštejně. O rok později však Anna, k zármutku císaře i celého Českého království, zemřela při porodu třetího dítěte.

  • Karel IV. a Anna Svídnická v rukopise Vita Caroli
     

    Eliška Pomořanská: Lamačka mečů

  • Busta Elišky Pomořanské na svatovítské katedrále na Pražském hradě
     
    Eliška Pomořanská prý holýma rukama lámala podkovy, nože a trhala pancíře.

    Karlův čtvrtý sňatek úzce souvisel s novým směrem jeho politiky, což byl sever. Svítala naděje mu totiž naděje na získání Braniborska po vymření tamější větve rodu Wittelsbachů (synů někdejšího císaře Ludvíka Bavora). S Braniborskem sousedilo Pomořansko, a tak se Karel začal ucházet o ruku šestnáctileté Elišky, dcery pomořanského vévody Bogislava V., která byla po matce zároveň vnučkou polského krále Kazimíra a společně s bratrem tedy legitimní dědičkou polského trůnu. Pomořanský vévoda samozřejmě souhlasil a za velké slávy se 21. května roku 1363 konala v Krakově svatba.

    Kromě spříznění s Pomořanskem a teoretické vyhlídky na polský trůn, měl sňatek s Eliškou ještě jednu výhodu. Karel se díky němu dostal do příbuzenství i s uherským králem Ludvíkem, který to následně použil jako výmluvu, aby se vyvlekl z proticísařského spolku, který smluvil s rakouským vévodou Rudolfem. Karel tak sňatkem znovu rozbil nepřátelskou koalici.

    S Eliškou poté zplodil celkem tři děti – Annu, Zikmunda a Jana. Jejich manželství bylo harmonické, i když prý Eliška žárlila na zesnulou Annu Svídnickou a jejího syna Václava, který měl ve vládě přednost před jejími vlastními dětmi. Například nerada jezdila na Karlštejn, možná i proto, aby neměla tamější Aniny obrazy na očích. Ale měla i jiné zvláštní vlastnosti. Kronikář Beneš na vlastní oči viděl císařovninu nadlidskou sílu – holýma rukama prý lámala silné podkovy a nože a trhala brnění rytířů odshora až dolů.

     

     

    Čtyřikrát ženatý bratr Jan Jindřich

    Karel IV. se jako hlava rodu intenzivně zajímal i o sňatky svých sourozenců. V bratrovi Janu Jindřichovi nacházel po celý život pevnou oporu. Janovou první manželkou se stala dědička Korutan Markéta, později zvaná Pyskatá. Manželství však nedopadlo dobře. Když se jednoho dne večer Jan Jindřich vrátil z lovu, marně bušil na brány svého hradu Tirol. Na příkaz jeho ženy mu nikdo ze služebníků neotevřel. Markéta se totiž proti Lucemburkům spolčila s císařem Ludvíkem Bavorem a obvinila Jana z impotence.
     
  • Busta Jana Jindřicha na katedrále sv. Víta
  • Markéta Pyskatá na portrétu z 16. století
     

    Pouhé tři měsíce na to se pak na stejném hradě Tirol vdávala za císařova syna Ludvíka a ostentativně přitom nesla na hlavě panenský věneček. Pro Lucemburky to byla neuvěřitelná urážka a stala se jedním z hlavních důvodů boje Karla IV. proti Ludvíkovi Bavorovi. Janův druhý sňatek se stal pojítkem mezi Moravou (kde se Jan stal markrabětem) a důležitým Opavským vévodstvím. Markéta Opavská porodila Janovi celkem šest dětí – tolik k údajné impotenci Jana Jindřicha. Po třinácti letech manželství, roku 1363, ale Jana navždy opustila a ten si tak musel hledat novou ženu. Karel IV. mu navrhl další Markétu, tentokrát Habsburskou, kterou si Jan vzal kvůli usmíření obou rodů. Jenže ta za pouhé dva roky také zemřela. Janova poslední žena, německá hraběnka Alžběta z Oettingenu, jej pak přežila o více než 30 let.

     

     


    Syn a dědic Václav

    Pro svého prvorozeného syna měl Karel vyhlédnuto několik manželek. Nejprve to měla být dcera norimberského purkrabího Alžběta, která by Lucemburkům zajistila spojení s rodem sousedícím s českou Horní Falcí. Když se však naskytla příležitost oženit syna s dědičkou uherského trůnu, Ludvíkovou neteří Alžbětou, Karel neváhal a rozjel diplomatická jednání o novém a mimořádně výhodném sňatku. Ovšem tentokrát nebyl úspěšný – uherská strana návrh odmítla a Karel ještě musel zaplatit odškodné norimberským za zkažené námluvy.

    Nakonec si roku 1370 devítiletý Václav vzal za ženu Johanu Bavorskou, dceru bavorského vévody Albrechta I. Tímto sňatkem Karel dosáhl rozklížení jednotné opozice Wittelsbachů a mohl se soustředit na potření Albrechtova bratra Oty Braniborského. Královna Johana zemřela předčasně už roku 1386 a zprávy o příčinách její smrti se rozcházejí. Podle německých kronikářů, u kterých byl ovšem Václav značně neoblíben, jí buď prokousli hrdlo královi lovečtí psi, a nebo se sama raději umořila hladem, než aby snášela hanebné prostředí Václavova dvora. Každopádně si, podobně jako sám Václav, Johana nikdy nerozuměla s tchyní Eliškou Pomořanskou.

  • Král Václav IV. a jeho manželka Žofie Bavorská ve vyobrazení z Bible Václava IV. kolem roku 1400
     

    Nepokojní manželé Kateřiny Lucemburské

  • Společný náhrobek Kateřiny Lucemburské a jejího prvního muže Rudolfa IV. Habsburského

    Kateřina byla druhou Karlovou dcerou z manželství s Blankou z Valois. Starší Markéta byla ve snaze o získání spojenectví provdána za tehdy mladého uherského krále Ludvíka, ale bohužel už ve čtrnácti letech zemřela. Kateřině naopak osud dopřál dlouhý život a přežila dva své manžely, kteří se shodou okolností oba stali protivníky jejího otce. Už v jedenácti letech ji provdal za pozdějšího rakouského vévodu Rudolfa, který byl však nesmírně ctižádostivý a s císařem se brzy rozhádal. Jenže Kateřina ho měla ráda a díky svojí výmluvnosti na něho tak zapůsobila, že si nakonec válku s tchánem rozmyslel a přijal Karlovy nabídky na smírné vyrovnání v Tyrolsku. Ale Rudolf brzy zemřel a třiadvacetiletá Kateřina se vdávala znovu.

    Tentokrát ji její císařský otec zahrnul do plánů své severní politiky a za muže jí vybral braniborského markraběte Otu z rodu Wittelsbachů. Ačkoliv byl Ota stejně starý, ti dva si nikdy nerozuměli. Někteří němečtí historikové to zdůvodňují tím, že Karel nastrčil Otovi neplodnou manželku (Kateřina skutečně neměla nikdy žádné děti), aby se tak zmocnil jeho dědictví. Mezi markrabětem a císařem záhy vypukla válka, ve které Karel IV. získal Braniborsko pro svůj rod. Ota i potom sice bydlel s Kateřinou v Bavorsku, ale soustavně ji podváděl s nevěstkami. Po jeho smrti se Kateřina odstěhovala do Rakouska, kde ještě žila dlouhých 16 let, než se nechala pohřbít vedle svého prvního muže Rudolfa.

     

     

    Další sňatky Karlových dětí

    Do Rakouska provdal Karel i svoji další dceru Elišku, která si vzala Rudolfova bratra Albrechta III. Původně ji sice zaslíbil Otovi Braniborskému, ale jak už jsme viděli, zásnuby bral Karel vážně jen tehdy, když se mu to hodilo. Když se Kateřina po smrti Rudolfa „uvolnila“, Karel Otovi prostě místo Elišky nabídl plnoletou manželku, u níž nebude muset čekat, až dospěje.
     

    Spojení s Norimberkem měla po nevydařeném pokusu s Václavem zajistit Karlova nejmladší dcera Markéta, která byla ještě před svým narozením zaslíbena taktéž ještě nenarozenému synovi Fridricha V. Ke sňatku pak skutečně došlo roku 1387. Spojení s Uhrami se zase Karlovi podařilo prostřednictvím syna Zikmunda, kterého v souvislosti s odlákáním krále Ludvíka od spojenectví s Otou Braniborským zaslíbil uherské princezně Marii, která byla dědičkou Uher i Polska. Sňatek s Marií si ale nakonec musel Zikmund roku 1385 vynutit a byl rád, že získal vládu alespoň v Uhrách.

    Poslední dosud nezmíněnou Karlovu dceru Annu provdal podle původního Karlova plánu Václav IV. do Anglie (více viz TČM duben 2013). Sličná princezna si vzala tamějšího krále Richarda II. hlavně proto, aby Lucemburkové na evropském politickém i válečném poli vyvážili vliv nebezpečně sílící Francie.  Manželství bylo šťastné a Anina smrt roku 1394 znamenala pro Richarda těžkou ránu. Anna v Anglii proslula jako laskavá královna, která zapůsobila na krále, aby prominul trest účastníkům protikrálovské revolty z roku 1381. I proto je dodnes v Anglii známa jako Good Queen Anne – dobrá královna Anna.
     
     
     

     

  • Eliška Česká a její manžel Albrecht III. Habsburský na oltáři z hradu Tirol
  • Korunovace Anny České anglickou královnou.
    Detail miniatury z Liber Regalis, kolem roku 1383
  • Svatební koruna královny Anny z pražské provenience kolem roku 1370–1380
     
     
     

     

    Fotografie: archiv Tomáše Straky, Wikipedia

     

     

    Go to top